25th
Kytlice Zimmer Frei
Předpokládané délka: 2 verze, 52 min a 90 min
Technologie natáčení: video HD
Film je mozaikou poskládanou z příběhů lidí, které spojuje osud sudetské vesničky na severu Čech jménem Kytlice.
Struktura filmu je roční cyklus ve vesnici- kdy se na jaře prostě musí na chalupě posekat po zimě zanedbaný trávník. Roční období jsou vždy uvozeny obrázkem Luďka Farkáše s motivem vesnice (viz níže). Přes obraz se vylne nápis jaro, léto, podzim, zima a zase jaro…
Hlavními postavami jsou režisérka filmu, jejíž postava ve filmu vystupuje jak před kamerou, tak pomocí komentáře a pacient místního psychiatrického ústavu, malíř Luděk Farkáš, který Rozálii pomáhá problematiku Sudet pojmenovat svými naivními, nebo lépe absurdními otázkami. O historii Sudet, jakožto krutém zrcadlu nacionalismu dvacátého století, se doteď těžko mluví. Proto si Rozálie bere na pomoc s popsáním krajiny svých letních prázdnin, jejíž strašidelné tajemství ji přitahovala od dětství „obecního blázna“ a jeho art brut obrazy s tématikou Sudet. Spolu se mohou ptát na otázky na které se „normální lidi“ neptají. Potkávají se spolu na začátku filmu a jejich vztah se během filmu prohlubuje.
Další důležitou složkou filmu je použití archivních materiálů, které zde nefungují jako ilustrování nějaké platné historie, jako obrázky z minulosti, ale chtějí naše vnímání historie zrelativizovat. Jejich použití je tedy často nelogické, nelineární, obrázky z minulosti vytvářejí ve filmu další příběhy a navazují na příběhy dnešní, místo aby jim předcházely.
Začátek filmu:
Rodinný archiv, barva 8 mm, konec osmdesátých let.
Děti si hrají na zahradě. Houpají se na staré, dřevěné houpačce. Hrají si s barevnými sklíčky, přes které se na sebe dívají. Některé záběry točeny přes sklíčka. Maminka přináší dětem chleba s džemem a limonádu, prostírá na bílém zahradním stolku. Koukají se na ni opět přes barevná sklíčka. Idylický obraz. Scény natočené na osmičkovou kameru nejsou opravdovým archivem, jsou dotočeny, ale mají ve filmu funkci domácího archivu.
Komentář režisérky:
„To jsem já, Sandra, Verunka, Tomáš Alena a Vojta u nás na zahradě. V Kytlicích jsem trávila každé letní prázdniny. S dětma jsme chodily a sbírali skleněné drahokamy, které zbyly na našich zahradách po Němcích a německých sklárnách. Stavěli jsme si bunkry vedle těch opravdických z druhé světové války. U nás ve sklepě bydlela černá ruka a u Sandry na chalupě byl opravdu duch toho Němce, co tam předtím bydlel. Sandra ho jednou slyšela v předsíni. Mluvil něco německy a ťukal na dveře. V Kytlicích bylo spousta strašidelných tajemství. V srpnu jsem se já a Sandra vracely z prázdnin do Prahy a Vojta s Tomášem, Alenou a Verunkou zůstávali v Kytlicích.“
S kamarády Rozálie z dětství se posléze setkáváme v průběhu celého filmu, na nádraží, když Alena vystupuje z vlaku, na pouti, na zabijačce, v hospodě, na Silvestra. Jsou představeni ze začátku filmu, každý ve svém specifickém prostředí:
Tomáš u borské sklárny, kde pracuje.
Alena se svým dvouletým synem.
Sandra u své načančané chalupy.
Vojta v hospodě, kde pracuje.
Verunka ve Varnsdorfu, kam se přestěhovala.
Představení dalších obyvatel Kytlic:
Pan Merzl, jeden z Němců, kteří mohli v Kytlicích po válce zůstat. Jeho otec byl socialista. Rodina Merzlů už se zde však nikdy necítila jako doma a často litovali, že také do západního Německa neodešli.
Erika, Němka, která byla jako třináctiletá odsunuta do západního Německa, po revoluci se začala vracet do svého rodného domu a organizuje zájezdy pro své bývalé sousedy, je sekretářkou Sudetoněměckého landsmanšaftu
Pan Fischer, poté co se vrátil z koncentračního tábora, si koupil v Kytlicích chalupu a rád vzpomíná na vybydlené Sudety po roce 1946, “ kdy všechno bylo skoro zadarmo.”
Pan Sedláček , bývalý starosta, a historický nadšenec, co má rád trpaslíky na své zahradě a stále hledá za pomoci minohledačky masový hrob Němců v kytlickém lese
Paní Lída Báslová, která přišla do Kytllic v šedesátých letech, bývalá ošetřovatelka v ústavu, Luděk u ní slaví dvakrát do roka své narozeniny
Pan Rak, bratr Lídy, Kytlice má moc rád a tak sem jezdí trávit víkendy. Historik, odborník na Česko - německé vztahy. Nepamatuje si přesně, který byl Hitlerův bunkr, ale tvrdí, že to je prý jedno, protože ty bunkry vypadají všechny stejně
Rozáliina rodina, která se nemůže dohodnout na rekonstrukci staré chalupy, takže jim chalupa padá na hlavu. Mají se ale rádi a Luděk chodí často na návštěvu, hlavně když se griluje a pije pivečko
Paní Kleinpeter, původně litevská Němka, manželka pana Kleinpetera. Nejdříve byla odsunuta z Litvy do Berlína, kde se seznámila se svým budoucím manželem odněkud z Československa. Z chalupy, která dnes patří Rozáliině rodině, byla odsunuta v roce 1946, dodnes žije ve Waldkraiburgu, kousek od Mnichova
Pan Kubát, podnikatel, současný majitel Eričiny chalupy, do Kytlic se natrvalo přestěhoval před třemi lety. Zrekonstruoval starou, zničenou chalupu a začal pátrat po jejích původních obyvatelích
Vedlejší postavy dotvoří obraz historie, každý z jiného pohledu. Jsou natáčeni v různých situacích, které jsou spojeny s určitým historickým obdobím. Luděk maluje portrét každého z nich.
Rozálie s Luďkem se k nim vrací v průběhu celého roku, aby zaznamenali, jak se život vesnice mění. Určitá roční období jsou také spojeny s určitým historickým obdobím. Chtěla bych ve filmu postupovat chronologicky- Československo před válkou, válka, odsun, komunismus, porevoluční období.
Čtyři roční období:
Jaro:
Stejná zahrada jako z archivního materiálu, rok 2009.
Rozálie (režisérka filmu) otevře ráno dveře staré chalupy a u bílého zahradního stolku sedí dva divní pánové. „Nemáte ňákou brigádu?“ Říká jeden.
Je jaro a je potřeba posekat zahradu. Rozálie jim tedy nabídne sekání jako možnost brigády.
„My umíme jenom hrabat.“ Říká zase ten jeden.
Tak Rozálie seká a panové hrabou. Jsou to Petr Marek a Luděk, pacienti kytlického psychiatrického ústavu, kteří se mohou volně po vesnici pohybovat. Takto se Rozálie seznamuje s Luďkem Farkášem, naivistickým malířem, který ji pak díky svému nezatíženému přístupu a svým kresbám, pomáhá film o Kytlicích dotvořit.
Scéna sekání a hrabání doplněna režisérčiným komentářem:
„Naše chalupa je na spadnutí, nicméně každé jaro a pak ještě celé léto, se musí sekat zahrada. Na spadnutí je proto, že nepatří nikomu ale všem, to znamená, že patří celé rodině. Sekání zahrady si rozdělujeme. Rozdělujeme si ho už od roku 1950, kdy chalupu i se zahradou koupila moje prababička po rodině Kleinpeterů, kteří si po vyhlášení Benešových dekretů sbalili svých 30 kilo a spolu s dalšími 3 miliony lidí odešli zase bydlet někam jinam. Do nějaké jiné chalupy s nějakou jinou zahradou, která se musí vždycky na jaře začít sekat. Rozhodla jsem se o těchto lidech, kteří už tu v Kytlicích nežijí, o lidech, kteří tu naopak žijí a o naší chalupě, natočit dokument.“
Do komentáře Petr Marek i Luděk zasahují svými připomínkami, které se týkají převážně hrabání, pak se začnou hádat o hrábě a situace je přerušena.
Scéna hrabání zahrady je propojena archivními záběry postupu německých vojáků.
Luděk se v průběhu hrabání rozhodne, že to není brigáda pro něj. Zeptá se Rozálie, kolik by dala za namalování chalupy. Rozálie zjišťuje, že Luděk je malíř. Dohodnou se na ceně dvou zelených a Luděk si nachystá stojan a maluje chalupu.
Představení chalupy a rodiny Kleinpeterů
Pánové dostali chuť na chleba s medem. Rozálie spolu s Luďkem a Petrem Markem prochází chalupou. Vypráví, kde co bylo „za Němců“. Tady byl prasečák a tady kravín, teď tady mají kuchyň příbuzní a tady máme my. Starý pan Kleinpeter byl kovář, ještě když jsem byla malá, nacházela jsem po chalupě staré zbytky jeho řemesla. Jeho syn byl příslušník SS a svou manželku, litevskou Němku Helgu, potkal v Berlínském kině v roce 1942.
Střih archivního záběru z německého propagandistického filmu.
„Vyšli si pak ještě spolu do kina několikrát, než poslal Helgu za rodiči do Kytlic, aby tam na něho počkala, než válka skončí.“
„Co je to historie?“ Zeptá se Luděk. Rozálie se mu snaží odpovědět. Luděk stále nechápe. Absurdní rozhovor. Rozálie napadne, že by Luděk mohl historii do filmu namalovat. Že by to pro něj mohla být taková brigáda. Každý obraz z historie za dvě zelené. Rozálie mu dá dvě stě korun za každý obraz do jejího filmu. A třeba přijdeme na to, co je to historie. Luděk nadšeně souhlasí a cpe se medem. Vydělá si na zájezd k moři, po kterém touží.
Scéna propojena s archivními materiály ze zabírání Sudet nacistickou armádou a odsun sudetských Čechů.
Hitlerův bunkr
Pan Rak, odborník na Česko- německé vztahy, který má v Kyticích chalupu, nám v Kytlickém lese ukazuje takzvaný Hitlerův bunkr. Zde Hitler poprvé vystoupil z vozu, aby si prohlídnul československé opevnění na zabraném území. „Mohli jsme se bránit? Co znamená pro Československo Mnichovský komplex?“ Ptá se Rozálie. „Co je to Hitler?“ Ptá se Luděk.
Luděk prozkoumává bunkr a střílí na Hitlera. Hitler vystupuje z vozu a jde si prohlédnout bunkr. Najednou vrtulníky, auta, zmatek. Sestříháno z archivních materiálů.
Vracíme se v čase k Luďkovi, právě sestřelil Hitlera a vyhrál.
Pan Mercl
Pan Mercl byl jedním z mála Němců, kteří po válce mohli zůstat. On zůstat nechtěl, byl malý kluk, všichni kamarádi mu odešli, jejich chalupa byla vypálená. Tatínek zůstat chtěl, byl to sklář. Všichni ti staří chtěli zůstat. Kytlice a sklářství bylo jediné, co měli a znali.
Pan Mercl vypráví, jak po válce musel jako Němec nosit pásku a nesměl po desáté vycházet. A jak se mu líbily české holky, co se do opuštěných chalup stěhovaly. Vypráví, jak se musel rychle naučit česky, ale stejně jako Němec nemohl studovat to, co chtěl a měl problém najít práci. Když se pak režim uvolnil, bývalí spolužáci z Kytlické jednotřídky mu vozili z Bavorska čokoládu.
Luděk maluje panu Merclovi chalupu a ptá se ho, proč byli Němci spostý.
Luděk maluje Hitlera
Luděk se po všech těchto dojmech rozhodl, že prostě musí namalovat obraz Hitlera. Poprosí tedy Rozálii, aby mu vytiskla jeho fotografii. Rozálie se nejdříve zdráhá, ale nakonec Luďkovu naléhání ustoupí a vytiskne mu z internetu Hitlerův portrét, který Luděk vyvede ve všech barvách, včetně hákového kříže na rameni.
Co znamená pro Luďka Hitler?
Léto
Pouť
Léto v Kytlicích každoročně začíná Svatováclavskou poutí. Je to tradiční slavnost pocházející ještě z předválečných dob, jedna z mála tradic, která se po odsunu německých obyvatel udržela dodnes.
Do Kytlic přijíždí zájezd
Zájezd pamětníků z Kytlic a okolních vesnic. Petr Kubát a pan Sedláček vítají návštěvu německých důchodců a Petr ochotně překládá. Staří lidé se procházejí po vesnici, jsou mnohdy dojati. Sudetoněmecký landšmanšaft přispěl na opravu kostela sv. Antoníčka. Doplněno oficiálními archivními materiály. Sudetští Němci volí NSDAP, Hitler projíždí Sudetami.
Rozálie se ptá důchodců: „Chtěli byste se sem vrátit?“
Na pouť přijíždí i paní Erika, která v Kytlicích žila do svých třinácti let. Po válce se s celou rodiny přestěhovali do Waldkraiburgu, kde se Erika stará o Kytlický archiv.
Luděk Farkáš prodává na pouti obrazy. Prodejem obrazů sudetoněměckých chalup, si chce vydělat na cestu k moři, protože v Kytlicích je zima a tma. Luděk se snaží prodat obrazy německým důchodkyním. Chce za ně eura, ale jim se příliš nelíbí. Nakonec Luděk maluje původní Eričinu chalupu, ve které dnes bydlí pan Kubát. Erika má z obrázku radost.
Chalupa pana Kubáta
Komentář:
Petr Kubát koupil chalupu v Kytlicích před pěti lety a citlivě ji zrekonstruoval. Původní majitel, který dostal chalupu, ji po válce nechal téměř spadnout. Petr Kubát sehnal staré fotografie domu a zrekonstruoval ji podle původního vzhledu. Takto se seznámil s Erikou. Dnes, když Erika přijíždí do Kytlic, spí opět ve své chalupě, kterou musela před šedesáti lety s třiceti kilogramy opustit, aniž by ve svých třinácti letech chápala proč. Petr Kubát navázal kontakt s bývalými Kytličáky ve Waldkraiburgu a pátrá, jaké Kytlice vlastně byly.
Rozhovor s Erikou a Petrem Kubátem v jejich „společné“ kuchyni. Jaká byla kuchyně a jaká je dnes? Jak se liší kytlický život Petra a Eriky?
Luděk se vrací do ústavu
Luděk prodal na pouti dostatek obrazů a má pro dnešek vyděláno. Vrací se do Domova Kytlice, jak se zde ústavu říká.
Komentář:
Ústav byl zřízen v bývalé ubytovně nemajetných sklářských dělníku v šedesátých letech. V šedesátých letech už zde nebyly ani žádné sklárny, ani žádní sklářští dělníci. Tehdejší režim nepovažoval mentálně postižené lidi za součást zdravé socialistické společnosti a řešení, které se nabízelo, byl jejich odsun do vylidněných Sudet.
Luděk jde svým specifickým houpavým krokem od brány ústavu. Divák v této scéně poprvé zjišťuje, kde Luděk bydlí. Se stojanem pod paží se loučí s Rozálií, obestupují je další pacienti.
Scéna doplněna komentářem a archivními záběry z šedesátých let, kdy se v Kytlicích natáčel film Táto, kup mi štěně.
Kostel
Komentář:
Kytlický kostel je zasvěcen svatému Antoníčkovi a obklopuje ho starý německý hřbitov. Náhrobky se jmény lidí, kteří už se do Kytlic nikdy nepodívají, se rozpadají. Jsou zde náhrobky nové. Hrob zde má kytlický ústav, i herec Miroslav Horníček, který měl v Kytlicích chalupu.
Luděk chodí po hřbitově a malovat hroby mu přijde smutné. Petr Kubát pátrá v kostele po zmizelém svědectví původních Kytličáků. Provádí nás všemi různými prostory kostela a ukazuje, co našel. Překládá německé nápisy vyryté na stěnách, vypráví příběh o vzácné, kytlické Madoně, kterou před měsícem skutečně našel.
Jak si Petr představuje život v původních, předválečných Kytlicích? Jak vnímá českou vinu a mnichovský komplex?
Rozhovor s paní Kleinpeterovou
Rozálie jede s výpravou německých důchodců, zpět do Německa, do Waldkraiburgu potkat původní majitele své chalupy. Jede se autobusem, zájezd německých důchodců je prostříhán archivními záběry odsunu.
Konečně v Německu. Na zahradě bavorského domku už na štáb čekají dvě dcery manželů Kleinpeterových a rozložené fotografie na zahradním stolku.
„Tak to je ten náš dům,“ říká Erika, mladší dcera Kleinpeterů.
Na fotografii je Rozáliina chalupa, před chalupu svatební průvod s kočárem, koněm a vozkou s kloboukem. Rok 1944, svatba Helgy a Petera.
Dcery přiváží nemocnou matku z domova důchodců s pečovatelskou službou, aby se potkala s Rozálií. Paní Kleinpeterová utíkala se svou starší dcerou, tehdy roční, z Kytlic v roce 1945 do Německa za manželem. Peter Kleinpeter, který zůstal v Německu, už tušil, k čemu v Československu dojde a napsal manželce, ať s dcerou okamžitě jakkoliv přijede do Německa. Schovávala se tehdy s miminem v lese a slyšela střelbu.
Rozhovor Rozálie s paní Kleinpeterovou
„Pamatujete si, co jste tehdy s vaším manželem viděli v tom berlínském kině za film?“
Přítelkyně paní Kleinpeterové, taktéž původem z Kytlic, vypráví o střelbě v lese, kterou Kleinpeterová z dálky slyšela. Během divokého odsunu bylo tehdy zabito a zakopáno v lese třináct kytlických Němců. Hrob se nikdy nenašel.
Scénu doplňuje archiv z československé televize, sedmdesátá léta. Shromáždění KSČM. Poslanec promlouvá o revanšistických snahách sudeťáků, kteří do Československa přinesli mor nacismu.
Luděk slaví narozeniny
Luděk slaví svoje narozeniny u Lídy Báslové, která v Kytlicích žije od sedmdesátých let. Lída vypráví o historii obce a ústavu, kde dlouhou dobu pracovala.
Pan Sedláček hledá hrob sudetských Němců
Komentář:
Pan Sedláček je bývalým starostou Kytlic, prvním po pádu komunismu. Spolu s
Petrem Kubátem je zapálený pro objevování historie původních obyvatel. Při odsunu z Kytlic došlo u hraničního rybníka k popravě a zakopání několika Němců. Pan Sedláček považuje za svoji občanskou povinnost najít tento hrob a koupil si na to v Německu zbrusu nový infra hledač.
Situace u hraničního rybníka. Pan Sedláček chodí po břehu rybníka. Kolem jezdí cyklisti. Minulý měsíc zde našel zrezivělý samopal. Vítězoslavně ho předvádí kameře. Luděk pana Sedláčka se samopalem fotí, posléze mu namaluje portrét. Luděk vypráví, že i on našel ve stodole nůž.
Pan Fišer
Pan Fišer se už v Kytlicích cítí v podstatě jako doma a na důchod se sem definitivně přestěhoval. Chalupu hned u šraňků si zabral už v roce 1948, když se vrátil z koncentračního tábora. Jací Němci tam žili před tím, ho v podstatě vůbec nezajímalo. Pan Fišer vypráví o krásných padesátých letech v Kytlicích. Komunismus až do Sudet nedosáhl, točili si svoje grotesky a vysmívali se režimu. Co neměli, nakradli v okolních, ještě neosídlených chalupách.
Pan Fišer v létě zalévá svoji pěstěnou zahrádku.
„Jak jste se cítil jako Žid v německé chalupě?“
Grillování u Rozálie na zahradě. Přišel i Luděk.
Rozálie se ptá své rodiny: „Kdyby přijeli Němci a řekli, že by to chalupu koupili zpátky, že tady chtějí mít kovářství, prodali byste ji?“ Luděk říká, že on teda rozhodně nikdy. Obrazy to jo. Chalupu ne.
Archiv: 70tá léta, pořad ČST, pořad o tom, že Němcům už nikdy nic nedáme, protože jsou to všichni náckové, kromě těch v NDR.
Podzim
Zabijačka
Na oslavu 17. listopadu je v Kytlicích každoročně pořádána zabijačka. Luděk pomáhá řezníkovi. Teče krev, porcuje se prase, ale pak je hotovo, krev na dvorku se vsákne, řezník i Luděk si umyjí špinavé ruce. Začne se hodovat. Luděk fotí o sto šest, vznikne hodně obrázků na prodávání. Rozálie si koupí hned několik.
Archiv: Omluva Václava Havla za vyhnání tří milionů sudetských Němců.
Pořad ČST, začátek devadesátých let. Václav Klaus říká, že teď s Německem musíme hlavně dělat BYZNYS.
Projev Václava Klause
Je sychravo, tak sedíme v hospodě. Vojta pracuje za barem. V televizi běží projev Václava Klause, proč nechce podepsat Lisabonskou smlouvu. „A původní obyvatelé nás budou ve Strasbourgu žalovat a všechno v naší krásné, české zemi bude zase německé.
Sedíme u stolu s panem Rakem, který pije už třetí pivečko. Luděk maluje portrét prezidenta. Pan Rak se snaží vysvětlit panu Zahrádkovi, který je kytlický traktorista, že prezident si vymýšlí.
Paní Nováková, která se v Kytlicích narodila a v současné době je nezaměstnaná, po pátém pivu vykřikuje, že ona teda Klausovi věří. Vojta si ťuká na čelo a říká:“ Vy dva s Luďkem jste tady jediný normální lidi.“
Luděk prodal portrét přímo do hospody a má radost.
Luděk slaví svoje narozeniny
Luděk tento rok už podruhé slaví narozeniny u Lídy Báslové.
Zima
Luděk s Rozálií přejí šťastný nový rok všem účastníkům filmu, navštěvují jednotlivé chalupy
Pan Fišer je v Praze, do Kytlic v zimě nejezdí, je tam moc zima. Stejně tak Rozáliina rodina upřednostňuje svoje vytopené pražské bytečky. Pan Mercl je nemocný a ani nás nechce pustit dál. Pan Kubát má termo vyhřívání celé chalupy v podlahách. U něj je teploučko, tak se chvíli zdržíme.
Oslava Silvestra
V ústavu se slaví Silvestr. Rozálie koupila pár rachejtlí a prskavky a poprosila pana správce, aby je pustil na zahradě. Blázni nadšeně křičí: „Válka, válka. To je jako první světová, jako studená, jako ve Vietnamu!!!!“
Luděk a Rozálie jdou posléze na Silvestra do kytlické hospody, kde potkají ostatní aktéry dokumentu. Stali se s Luďkem přátelé. Vojta dnes pracuje opět za barem. Zdraví se a společně čekají na nový rok. Jaký je rok? ptá se Luděk.
Závěr filmu:
Je zase jaro, zahrada neposekaná
Luděk si vydělal během natáčení dostatek peněz, aby mohl jet k moři. Bohužel Domov Kytlice nemohl Luďka pustit s filmovým štábem až do dalekého Chorvatska a ústav cestu organizovat nechce.
Rozálii naštěstí napadlo, že by mohli Luďka, jako velký dík za pomoc při nátačení filmu, vzít k umělému moři, které není od Kytlic tak daleko. Umělé moře je totiž kousek od Berlína.
Zpět v Kytlicích, Rozálie přináší na bílý zahradní stolek chleba s džemem a kávu. U stolku sedí Sandra, Verunka a Tomáš, její kamarádi z dětství.
Tomáš ztratil práci v borské sklárně, kvůli propouštění v důsledku ekonomické krize. Tomáš přemýšlí, že se z Kytlic bude muset odstěhovat, nebo zdědí po tatínkovi funkci vesnického traktoristy. Sandra studuje v Praze obor Rozvoj venkova, plánuje se do Kytlic přestěhovat natrvalo. Rozálie točí dokument a neví, co se stane s rodinnou kytlickou chalupou. Verunka pracuje ve Varnsdorfu v továrně na silonky, vdala se a do Kytlic už skoro nejezdí. Alenka se rozhádala se svým manželem a odešla z chalupy jeho rodičů i se synem bydlet do chalupy své matky. Vojta letos spáchal sebevraždu. Měl hluboké deprese, o kterých nikdo nevěděl.
Luděk výská nadšení a noří se do vln. Kamera pomalu stoupá a odhaluje transparentní kopuli zastřešující umělé, německé moře. Hlášení v němčině: „Achtung, achtung, vážení hosté, dávejte pozor na své děti, ať nechodí daleko do moře.“
